Počtyřicítka se narodila. Napsala první příspěvek. Tedy, spíš výkřik. Ale ten kupodivu sklidil jakýsi lokální úspěch, uvolnil přetlak a kamarádky (které z pochopitelných důvodů zde jmenovat nemohu) říkaly, “hm, ty umíš psát” a “chci vědět, jak to bude pokračovat”.

Tak jsem si řekla, že je nemůžu zklamat.

Udička, která byla nahozena, byla: o které z dříve popsaných odrážek chcete vědět víc? Kdosi se doptával na zelenookého metalistu, ale ten, přátelé, je epizodním (sic důležitým) hercem a navíc v chronologii až někde hodně daleko.

Tak jsem se rozhodla přistoupit k bližšímu určování odrážek systematicky: v souladu s plynutím času. To znamená, že přeskočíme neodrážkované dětské a pubertální lásky a přejdeme rovnou k (vážné!) věci: Píše se rok 1997, vysokoškolská kolej a příslušné studium mi nepřináší takové uspokojení, jak jsem o tom snila. Chtěla jsem být učitelkou - od prvního momentu, co vkročila na gymplu do třídy moje skvělá učitelka angličtiny. Byla úžasná. Zkrátím to, boží motivace, peďák, zápočty a zkoušky na menší zádrhele s nevelkou snahou, levou zadní, k tomu kolej a k ní náležící život, pařba, sem-tam přednášky, pařby… Pařby! Noví lidi, mladí lidi, a všichni tak zajímaví! To byl (a je) můj asi docela velký problém, že mě lidi zajímají a mám chuť je zkoumat. A někdy se to prostě (statisticky) vymkne z rukou.

První odrážkou ze seznamu tedy byl kolega, který nejvíc ze všeho se uměl hezky vézt a vezl se spokojeně a rád 4 roky, které uzavřel větou “já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”

Objevil se nenápadně. Na koleji, o 3 pokoje vedle bydlela holka, která si čas od času posteskla, že nemá soukromí, protože před časem k ní (do pokoje 4x6m pro 2 osoby, obydleného 3 holkami) přijel na návštěvu její bratr. Bratr pracoval, vydělával, jen zrovna mu skončil vztah a nájem a NEŽ si najde něco jiného, chvíli u ní zůstane. (Neptal se na její názor.) Přenechala mu svojí postel a sama chodila často přespávat k příteli. A když ne, tak jsme se nějak všichni poskládali, na patře… A takhle nějak to asi začalo. Nepamatuju si to přesně, protože ten člověk nebyl “jako Tom Cruise” nebo “úplně obyčejný ale boží” nebo “něco mě k němu tahá”. Prostě najednou byl.

Přespal u mě poprvé v rámci zmíněného poskládaní se na patře (a myslím, že se ani nic intimního neodehrálo) a tím se prostě začaly počítat dny, týdny, měsíce, roky. Extrémně hubený mladý muž s výrazným ohryzkem a ostře řezanou dolní čelistí a rychle rostoucími vousy (takže dvě hodiny po oholení jeho obličej vypadal jako Popelka, umouněný od popela), vtipný a pohotový. Neměl přátele, v práci trávil téměř veškerý čas. Velmi rychle se stal součástí mého života. Moje spolubydlící z koleje se odstěhovala (neoficiálně) k příteli, a netrvalo dlouho (rozuměj, trvalo to jen pár hodin) a týpek byl nastoupený s kufrem, cestovní taškou a zubním kartáčkem u dveří. Takže co s volnou postelí? To je přece jasné!

Detaily nemám. Snažila jsem se je dolovat v paměti, ale už to nešlo, bylo to dávno - co však bylo důležité, pracoval ve vzdělávací firmě. A hodil mi laso - potřebovali pomoct s interním časopisem a PRkem. Pro mě, stabilního přispěvatele a člena redakčních rad studentských plátků nabídka, která se neodmítá. Podepsala jsem pracovní smlouvu a vrhla jsem se do toho naplno. Časopis, články, tiskové zprávy, eventy, PR přednášky.

Byla jsem mladá a měla jsem kompetence, skvělý plat a mega prostor k seberealizaci. Práce mě úplně pohltila. Lidi ve firmě byli skvělí, ochotní a upřímní, podporující. Trávila jsem v práci a prací postupně víc a víc času. Nějak nezbýval čas na školu. Sem-tam jsem musela dodat vyučujícím něco navíc, sem-tam jsem si zopakovala nějaký test, nebo někoho uprosila o náhradní termín, často si sypala popel na hlavu za nesplněná zadání. Pořád to ale nějak šlo. Ve firmě měli různá pravidla, ale kde pravidla nejsou, že? Musela jsem chodit na spoustu školení a různých tréninků, abych rostla, posouvala se. Práce bylo hodně, peněz vlastně taky a mě to strašně moc bavilo. Najednou se z mého života vytratila škola (jeden pokus o opakování ročníku, pátého!, jsem dala, ale pak už nic), kolej (našli jsme si pronájem), přátelé (nebyl čas, byla jsem tak busy!), rodina (stejně mě jen stahovali dolů a vraceli do minulosti)... Měla jsem jen firmu.

Zvýšili mi plat a dali novou kancelář. Jo a přítel, málem bych zapomněla. Přítel, kolega. Ten seděl v kanceláři o patro níž, přes den jsme spolu mluvili striktně firemním tónem, psali si pracovní vzkazy v přesně předepsané formě, a když jsme posledním busem odjížděli domů, mluvili jsme jen o práci a klientech. S firmou jsme jezdili na víkendy, silvestry, letní dovolenou… Jiný než firemní život si nepamatuju, nevzpomínám si na žádný sex, na žádné tulení - že by nebylo? Nebo že bych si z těch 4 let nic nepamatovala? Čas od času se ve firmě objevili kolegové ze zahraničí, a všichni jsme se k nim chovali jako by měli gloriolu nad hlavou. A když jsem se soustředila a dívala se správně, i jsem ji viděla.

Někdy zaznělo, že firma je “sekta”, ale to jen od cizích, od těch, co tomu vůbec nerozuměli. Firma i na takovéto řeči měla postupy. A nejúčinnější bylo s takovými lidmi, co říkají tyto nepravdy, přerušit kontakt úplně - a je jedno, jestli je to váš bratr nebo kamarádka z dětství. Prostě nás takoví lidé jen brzdili při naší cestě nahoru, za svobodou. Někdy jsme s přítelem ve firmě přespávali. Bylo před rokem 2000 a ve firmě byl internet. Jinde ne. Hráli jsme s kolegy různé hry po síti, bavili jsme se, byli jsme svobodní!!!

Sekta.

4 roky mi trvalo, než jsem si připustila, že žiju ve vztahu, který je prázdný. Necítila jsem nic. Když jsem se chtěla rozejít, přítel mi řekl, že to musíme říct nejdřív šéfovi, aby se to zvládlo a nedestabilizovalo to firmu. I tak jsme učinili. Prošli jsme procesem vzájemných přiznání a etických cvičení, abychom mohli od sebe dle firemních pravidel. Během toho přítel řekl větu, která mi rezonuje v uších dodnes: “Já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…” A vlastně to tak bylo. Nedělal pro mě nic víc, než pro kohokoliv jiného, byla jsem spolubydlící a kolegyně a spolucestující s (asi) výhodami (o těch intimnostech jsem už mluvila).

To nebyla facka, to byla pěst mezi moje mladé a naivní oči. Už tenkrát jsem se měla podívat na ty moje vzorce, které mě dovedly až sem. Neudělala jsem to.

A taky proto budete příště číst o další odrážce… Už teď se můžete těšit.