Chlap, který každé „psaní si“ končí tím, že některou zprávu nechá bez odpovědi…prostě jen tak konverzujeme, případně flirtujeme, atmosféra se nemění, někdy to bývá i sranda a pak bum a nic.

Nejdřív to neřeším, sama nejsem otrokem mobilu a pravidelný digitální detox považuju za nutnou součást psychohygieny. Jenže ono se to stalo do očí bijícím pravidlem. X-krát jsem si řekla: „Aha, tak fajn, nechám to být, ten už se nejspíš neozve a tohle oželím fakt snadno.“ Jenže se on se vždycky znova ozve. A vždycky břinkne na tu správnou strunu. V pořádku, jsem dospělá, sama se rozhoduju, zda a jak zareaguju. Takže si píšeme, v pozvolném tempu „píšu, kdy chci a můžu, ty odpovídáš, kdy chceš a můžeš“ a je to pohoda. Která skončí vždycky úplně stejně. Moje zpráva zůstane nezodpovězená.Hlavu si s tím příliš nelámu, ale rozuměla bych tomu ráda! Vždycky přece můžu napsat přinejmenším „jdu dělat něco jiného, čau“. Nebo jenom „tak čau“. Vážně se někdo bojí, že „dobrou noc“ by bylo příliš zavazující poté, co jste si zcela nezávazně olizovali genitálie!????Mohla bych to analyzovat do úplného roztrhání těla, ale to by mi bylo trošku na hovno. Zkoušela jsem to vlídně a přátelsky zmínit a bylo mi to na totéž. Rozhodně nechci hrát infantilní hry „jak ty mě, tak já tobě“. Ale dobře mi v tom není. Mám pocit, jako kdybych se horko těžko, s odřenýma ušima a stokrát zhojenýma frakturkama na srdci dohrabala k vztahové maturitě a teď mě někdo chtěl narvat zase zpátky na základku. A pro jistotu na první stupeň.

Tak co s tím teda? Pokud se příště ozve, vidím jedinou možnost: „Ahoj milý XY, to je milé, že píšeš. Předpokládám, že jakmile se chytnu, zase mi na jednu z mých zpráv neodpovíš. Není mi to příjemné. Abych s tebou mohla i úplně nezávazně flirtovat, nebo se občas vyspat, potřebuju se uvolnit. Abych se mohla uvolnit, potřebuju k tobě mít důvěru. Abych k tobě mohla mít důvěru, musím cítit, že mě respektuješ. A to mi u tebe chybí. Takže ti přeju krásný den a jdu dělat něco jiného, čau!“