Pečlivému čtenáři, jenž postupuje Počtyřicítkou chronologicky, jistě neuniklo, že v předchozím díle zaznělo, že vztah se studentíkem neprošel zkouškou ohněm. Rozpadl se po 6 letech, a jak by řekl klasik ústy mé milované Haničky Hegerové, ten člověk mi “zůstal dlužen i trny od růží”.

I přes to, že jsem měla odejít dávno předtím, než jsem odešla, protože jsem někde v kostech tušila ten průšvih, tak můj finální odchod (žádost o rozvod) nebyl impulzivním okamžitým krokem. Pokoušela jsem se na tom vztahu pracovat, mluvit o něm s ním, psí kusy. Ale jak do dubu! To, čeho se mi dostávalo při snaze něco řešit, bylo podmiňováíní - “Když bude dost sexu, tak se k tobě budu chovat hezky.” nebo “Když budeš dělat, co ti řeknu, budu uvažovat o tom, co jsi mi řekla.” a nebo taky “Musíš mi slíbit, že uděláš maximum pro to, abys do sebe dostala celou mojí ruku.” či “Pokud nezvládneš, co se od tebe očekává, nestojíš za to, abych se snažil vyjít ti vstříc.”

V tomto kontextu mi dneska přijde až úsměvné číst, co jsem mu tehdy psala. Posuďte sami:  “Ttulení se a vzájemné pochopení pro mne znamená víc, nez bohapusté vyšukání mozku z těla.” Myslíte, že to pochopil? 

Když se situace v našem soužití vyhrotila extrémě, zašli jsme za odborníkem. Ikdyž, i to mělo mnoho argumentů "proč ne".

Třeba, že je to cizí člověk... Jak nám může pomoct, když nás nezná? Za kým bude stát, když de facto nemůže stát ani za jedním? A nebo proto, že je to prostě drahé... A to si přece my, vědec a matka na mateřské dovolené, dovolit rozhodně nemůžeme! Přišel spásný návrh: "Co kdyby nás takto vyslechla moje /=jeho/ kamarádka?"

A já jsem (byla!!!)  duše otevřená. Duše naivní. Duše přizpůsobivá. A hlavně duše, která chce mít klid... Mea culpa, souhlasila jsem. Prozřetelnost nebo snad něco podobně neuchopitelného nás z této pekelné stezky odvedlo pryč. A opravdu jsme kontaktovali odborníka.

ZADÁNÍ - SITUACE:

Žena chce rozvod. Má spoustu výhrad a není spokojená s úrovní komunikace, otcovstvím muže, sexuálními nároky, manipulacemi, překrucováním dat a fakt, vydávání názorů muže za "objektivní pravdy"... Má toho dost. Nevidí cestu, jak to řešit. Pohár už přetekl. Řešit to nechce. Vyřešila to v sobě, je s tím hotová. Uvědomuje si, že možná jde o krok impulzivní, vidí to však jako jedinou cestu.

Muž ukecal ženu na 3měsíční "zkušební lhůtu", kdy nebudou nic řešit a během které ji má přesvědčit že stojí za to ve vztahu (6 let, jedno dítě) pokračovat. Muž se nechce rozvádět. Chce problémy řešit. Muž udělá cokoliv, aby o ženu nepřišel - žena se po uplynutí "zkušební doby" má rozhodnout, jak to bude dál.

FORMA: 5 a 5 hodin každý zvlášť, poté případná společná sezení

VÝVOJ:

Muž po první hodině: "Už nelpím tolik na tom vztahu."

Muž po druhé hodině: "Pochopil jsem, že já se budu také rozhodovat."

Žena po první a druhé hodině: "Jsem pevně rozhodnutá se rozejít. Ale aby to rozhodnutí bylo kvalifikované, potřebuju všechny informace - zjistíme, jestli opravdu není na čem stavět, buď to nenajdeme, a nebo najdeme a tou cestou půjdeme..." /Rozum říká, že není rozumné se rozvádět./

Muž po třetí hodině: "Pokud nezměníš to, to, to, to, to a to, nebudeme spolu."

Žena po třetí hodině: "Chtěla bych, aby jsme to dokázali narovnat. Nejsem toho teď schopna, cítím hněv a křivdu, ale připouštím, že někde cesta je. Chtěla bych ji najít."

Čtvrtá hodina nebyla. Nicméně, "zkušební doba" byla ukončena - muž naléhal na řešení problémů mezi 3.a 4. hodinou a žena toho bohužel stále měla zuby plné. Fajn, tak rozvod. Chtěls to řešit, tak tady je řešení. Jiného teď schopna nejsem. Potřebovala bych tvojí trpělivost, nemám ji, končím.

A tak skončil příběh manipulátora a jeho oběti. Teda, myslela jsem si to… tímto ten příběh vlastně začal. Psal se rok 2010 a dalších víc než 10 let pokračoval - manipulátor svoji oběť jen tak nevydá….