Láska. Jo. Tu znám. Je to taková ta mrcha, co bolí. Stojí vlastně za to? Po nějakém tom čase pohodového singl života už vlastně ani nevím… 

Mám jít do vztahu s panem Dokonalým? Mám se sama tak skvěle, ale co když už se nikdy nikdo podobný neobjeví? Ptala jsem se sama sebe.

Na počátku byla… láska? Možná. Ani nevím. Adam a Eva. Had, jablko a sex. No znáte to. Ať už svět vznikl jakkoliv, minimálně bez toho sexu bychom tu nikdo nic nečetli. Ale hrála tam ze začátku roli i ta chemická reakce, kterou se inspirují umělci a lidé pro ni páchají jednu šílenost za druhou? Pravděpodobně.

Rozhodně tomu tak bylo na začátku mého vztahového života…

Zaláskované životní začátky

Puberta. Kolem těch dvanácti přišla první nešťastná láska a kolem šestnácti přišel první vztah. „Ten jediný a nejlepší na světě, který bude trvat do konce života. A jestli ne, tak to nepřežiju!“ Samozřejmě první rozchod jsem, jako většina z nás, přežila. A potom i několik dalších. Vztah střídal vztah, aniž bych si mezi nimi dala tolik potřebný odstup. 

Ale pak najednou přišlo prázdno. 

Můj poslední vztah neskončil v dobrém ani ve špatném. Skončil divně a o dobré čtyři roky později, než skončit měl. A pak to prázdno.

Samota…

Chci vlastně další vztah?

Ve vztahu jsem byla od svých patnácti do osmadvaceti let. Nedovedla jsem si to představit jinak. Samota se zdála ze začátku trochu zvláštní. Už v prvních chvílích jsem však začala pociťovat cosi jiného. Jakousi…

Svobodu. 

Samostatnost a nezávislost. Konečně jsem poznala život, ve kterém jsem se musela ohlížet pouze sama na sebe. Mohla jsem se vydat na cestu kolem světa a neohlížet se na to, že z toho partner neskáče nadšením. Mohla jsem cokoliv.

Jasně, udělala jsem sem tam nějakou tu chybu, ale každá zranila pouze mě samotnou. Ulevilo se mi. Občas nastal stres z toho, jak všechno zaplatím. Ale ten byl vedle stresu z toho, „jestli se náhodou nezlobí“ byl příjemným zpestřením. Začala jsem se sama sebe ptát, chci vlastně další vztah a opět se přizpůsobovat potřebám druhého? 

„Pan Božský“ na obzoru

Jenže pak to přišlo. Objevil se „pan Božský“. Takový ten chlap, o kterém každá sní, jen o tom vlastně ani neví. Stalo se to samo. Jak jinak. Ona se ta spřízněná duše skutečně objeví, když o ní stojíte nejméně. Samota pro mě byla vykoupením. Užívala jsem si každou minutu svého singl života, ale mám poslat pryč dokonalého chlapa…? Je mi třicet a dneska si rozhodně dovedu představit být sama dalších třicet let. Ale nebyla by to škoda, poslat ho k vodě? Jak často se někdo podobný objeví?

Stojím na místě a váhám. Bojím se. Bojím se pustit ho k vodě a bojím se do toho jít. Ať už je sebedokonalejším, moc dobře vím, co všechno vztah obnáší. Kompromisy. Bolest. Sdílení.

Co myslíte, mám do toho jít…?

Pokračování příště.