Nikdy jsem neměla ambici psát. Tedy… no. Vlastně měla. A vždy jsem vysrabila, nechala to být a řekla si, kdo by asi jako rád četl, že já normální (?) obyčejná (?) ženská po čtyřicítce, se potýkám s tím, s čím se potýká mnoho jiných počtyřicítek. Moje trable nejsou horší či lepší než trable těch ostatních, jsou však tuze výživné. Kdo z vás to má? Ať hodí kamenem ten, kdo ano.

Minule jsem si do auta vzala tisíc let staré cédo. Tisíc let, rozuměj, vlastní kompilaci “automusic vol. 3” z roku asi tak 2006. Jako vážně? 16 let? To jsem byla mladá, hubenější, bezdětná a právě se řítící do průseru, o kterém jsem tehdy netušila, že by mohl nastat. (Ale o něm to dnes nebude.)
No a na tom cédu, mnoho let netočeném, se na 3m2 rozezněla Glory Box od Portishead. Kousek z roku 1994, který mě tehdy - zřejmě - fascinoval. To “minule” bylo před asi 3 týdny. A od té doby jedu tenhle kousek skoro pořád dokola… (Schválně, dejte si ho celý...)
...Give me a reason to love you
Give me a reason to be a woman
I just want to be a woman...

Nevěřím na náhody. Tenhle kousek si řekl o mojí pozornost, teď, zrovna teď. Když jsem ve fázi odhazování starých zátěží, toho, co mi nepatří a toho, co mě táhne dolů… Jakýmsi ASI nedopatřením se mi do této kategorie připletl manžel. Ooops, řekla by Britney. Ne já. Já bych řekla, že to asi omylem. Nebo, hm, zajímavá úvaha. Nebo, do prdele…. průser.
Jsem žena, ale na cestě k sobě. Bývala jsem žena, co “ale já mám víc testosteronu než ledajaký muž!” a “ženský kolektiv je slepičárna”... Jsem hustá. Drsná. Nejsem typická žena. Chlapi se mě bojí. A potřebuju takového chlapa, co se mě nebude bát! A čím víc jsem se vymezovala, tím víc to za mnou šlo. Hustí/chytří/krásní/výjimeční (dosaď si, co chceš) chlapi, co se nechávali rádi živit:

• kolega, který nejvíc ze všeho se uměl hezky vézt a vezl se spokojeně a rád 4 roky, které uzavřel větou “já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”
• studentík, který měl ambici řídit mojí kariéru v top managementu,
• hvězda pop music unavená “z těch pipin”, okouzlena “ryzí ženou”, hustou a samostatnou (v překladu, dík, že za mnou nebudeš dolejzat, až hodím výhybku),
• krasavec a model s ADHD, vymodlené dítě, které jeho o 8 let starší sestra nenáviděla tak, že mu hlavu strkala do igelitového pytlíku a pro něj to byl projev lásky (můžete hádat, jak jsme trávili naše společné chvíle),
• polyamorní dlouhán s americkou čelistí a manželkou s krásnýma trojkama, který byl boží, ale vrátila jsem ho chvíli po tom, co jsem se děsně do něj zamilovala,
• někdo bez hlubšího významu, hezky vonící a s hlubokou jizvou od popálení od medúzy,
• metalista se zeleným pohledem a vlasy pod zadek, zajíček, mamánek a alkoholik, obětavý ale mentálně nepříliš stabilní,
• policajt se zbraní, smyslem pro spravedlnost a pro humor, chorobně žárlivý a fixovaný na svoje auto a mámu,
• chladný a nedůtklivý školitel, tajemný až běda, zásadně nemluvil o svých pocitech a prožitcích, s výjimkou toho, že mě žral za to, že jsem se omluvila, když jsem mu během sexu pošrábala zeď (a nesmírně rád olizoval uši, da FUCK? co to je? Olizovat uši??)
• hustý motorkář, mechanik, s tituly před i za, drsoň a sympaťák od pohledu, chytrý a naprosto autistický, s minimem empatie… Můj manžel. Jsme spolu 6 let, libovali jsme si od začátku v tom, jak je hustý on a a jak jsem jsem hustá já a jak k sobě pasujeme, a paříme a jak se přijímáme, aniž bychom toho druhého soudili. Boží. A pak si moje játra řekly, že paření už bylo dost. A najednoou se ztratilo všechno, blízkost, sexepíl, vůně, chutě a společné noci.. Ztratily se obdivné pohledy, naslouchání, koule… Už skoro tři roky spolu nemáme žádný sex. A nedovedu si představit, že by se to teď mělo změnit. Ale došlo mi, že to takto nechci. Moje tělo začlo stávkovat. Začlo umírat. Gynekolog řekl, to je přechod, paninko. Ale já to odmítám, nejsem úplně ranní rosa, ale v přechodu teda fakt být nechci. Nebudu!
  Trvalo se zžít s myšlenkou, že jsem žena. Žena, křehká. A že jí chci být.
  A BUDU! i kdyby čert na koze!
  PS: chcete o některé z těch odrážek slyšet víc? Stačí říct 🙂