Manipulace jsou jedním z běžných nástrojů, které děti i adolescenti používají ke získání kontroly nad svým okolím. Mohou se projevovat v různých formách, jako jsou lhaní, vyhrožování, vydírání nebo využívání pocitů viny u druhých.
Manipulace mohou být pro dospívajícího způsobem, jak získat kontrolu nad situací, když se cítí bezmocní nebo nejistí. Může to být také způsob, jak získat pozornost nebo získat to, co chtějí, bez ohledu na to, jak to ovlivní ostatní.
Je důležité naučit dospívajícího, jak se vyrovnávat se svými emocemi a jak najít zdravé způsoby, jak se vyjádřit a vyjádřit své potřeby.
Zdravá komunikace a respekt jsou klíčové pro vytvoření pozitivního a funkčního vztahu. Pokud se zdá, že manipulace jsou součástí vztahu, je důležité hledat pomoc od odborníka.
Šikana v kolektivu
Šikana ve škole (či jiném kolektivu) je vážným problémem, který může mít dlouhodobé důsledky pro dospívající. Pokud se váš teenager stane obětí šikany ve škole, je důležité se s ním o této situaci otevřeně bavit a nabídnout mu podporu.
Zde je několik tipů, jak můžete pomoci svému dospívajícímu, který je vystaven šikaně ve škole:
Poskytněte dospívajícímu prostor k vyjádření. Nechte ho mluvit o svých pocitech a projevit svůj názor na situaci. Poslouchejte ho bez odsuzování a nevnucujte mu svůj pohled.
Nabídněte podporu. Řekněte dospívajícímu, že vás jeho situace trápí a že mu chcete pomoci. Není nutné řešit situaci sami, můžete kontaktovat školu nebo organizace specializované na šikanu.
Podporujte sebevědomí. Šikana může mít negativní dopad na sebevědomí dospívajícího. Pokuste se mu pomoci zlepšit jeho sebevědomí a pocit kontroly nad situací.
Ujistěte dospívajícího, že není viníkem. Je důležité mu sdělit, že není příčinou šikany, a že si nezaslouží být vystaven takovému chování.
Zvažte konzultaci s odborníkem. Pokud má vaše dítě problém se šikanou ve škole, může být užitečné vyhledat odbornou pomoc, jako je například psycholog nebo terapeut, kteří se specializují na podporu dospívajících.
Kritika u dětí a dospívajících
Kritika může být pro dospívající dítě velmi obtížná, protože právě v této fázi života prochází mnoha změnami a hledá své místo ve světě. Kritika může vést k pocitu nejistoty, frustrace a snížení sebevědomí, což může mít negativní dopad na jeho duševní zdraví a sebevědomí.
Je důležité si uvědomit, že kritika není vždy negativní a může být užitečná, pokud je konstruktivní a založená na pozitivní motivaci. Pokud kritizujete své dítě, snažte se, aby kritika byla zaměřena na chování a ne na osobnost vašeho dítěte. Důležité je také, aby byla konkrétní a uváděla možnosti, jak danou situaci zlepšit.
Kromě toho je důležité vyhnout se nadměrné kritice a být k dítěti podporující. Ujistěte své dítě, že ho máte rádi a že ho podporujete při jeho úsilí dosáhnout svých cílů. Berte na vědomí jeho úspěchy a povzbuzujte ho, aby se učil z neúspěchů.
Je také důležité mluvit s dítětem o tom, jak se cítí. Zeptejte se ho, jak se cítí ohledně kritiky, kterou dostává, a buďte pro něj dostupní, pokud bude chtít mluvit o svých pocitech. Pokud máte pocit, že se dítě nedokáže s kritikou vyrovnat, neváhejte vyhledat profesionální pomoc, jako je například terapie.
V každém případě buďte trpěliví a podporujte své dítě. Dospívající roky jsou náročné pro každého a vaše podpora může být pro dítě klíčová pro jeho sebevědomí a duševní zdraví.
Emoční zdraví u dospívajících
Emoční zdraví je velmi důležité pro všechny lidi, a zvláště pro dospívající, kteří procházejí mnoha fyzickými a emocionálními změnami. Emoční zdraví zahrnuje schopnost zvládat stres, řešit problémy, komunikovat s ostatními a udržovat pozitivní vztahy. Následující tipy mohou pomoci dospívajícím zlepšit jejich emoční zdraví:
Vyjadřování emocí: Dospívající by měli být povzbuzováni, aby sdíleli své emoce s ostatními. Je důležité poskytnout jim bezpečné prostředí, kde si mohou promluvit o svých pocitech a potřebách.
Zvládání stresu: Dospívající by měli být učeni zvládat stres a řešit problémy konstruktivně. Můžete je například naučit různé techniky relaxace, jako je meditace nebo hluboké dýchání.
Podpora fyzického zdraví: Zdravý životní styl, který zahrnuje pravidelnou fyzickou aktivitu, zdravou stravu a dostatečný spánek, může pomoci zlepšit emoční zdraví dospívajících.
Sociální interakce: Dospívající by měli mít možnost navštěvovat aktivity, které jim umožní setkávat se s lidmi stejného věku a budovat pozitivní vztahy.
Pozitivní myšlení: Pomáhejte dospívajícím nalézt pozitivní aspekty svého života a rozvíjet optimismus a pozitivní myšlení. Můžete například podporovat dospívajícího, aby si každý den napsal tři věci, za které je vděčný.
Hledání pomoci: Pokud dospívající prochází obtížným obdobím, měli by být povzbuzeni k hledání pomoci. Může se jednat o návštěvu terapeuta, poradce, nebo rozhovor s rodinným přítelem nebo příbuzným.
Je důležité si uvědomit, že dospívající jsou v období, kdy se učí a rozvíjejí své emoční zdraví. Je tedy důležité poskytnout jim podporu a prostor, který potřebují, abychom jim pomohli být šťastnější a zdravější.
Přejídání se a záchvatovité jedení u teenagerů
Pokud má vaše dítě tendenci přejídat se a jíst příliš mnoho, může být toto chování způsobeno různými faktory. Některé z možných příčin jsou stres, nuda, emocionální problémy, nesprávné stravovací návyky a nedostatek fyzické aktivity.
Zde je několik tipů, jak pomoci vašemu dítěti:
Pomozte mu najít jiné způsoby, jak se uvolnit a zvládat stres nebo nudu. Můžete s ním například hledat nové koníčky, které ho budou bavit a rozptylovat.
Ujistěte se, že má vaše dítě dostatek fyzické aktivity, aby mu pomohla uvolnit stres a zlepšit jeho náladu.
Snažte se omezit jeho přístup ke škodlivým potravinám, jako jsou sladkosti a nezdravé občerstvení.
Vytvořte mu zdravé stravovací návyky, jako jsou pravidelné jídla a výběr zdravých potravin s dostatečným přísunem bílkovin, vlákniny a zdravých tuků.
Pokud se problém s nadměrným přejídáním prohlubuje, je vhodné vyhledat pomoc od odborníka, například psychologa nebo výživového poradce.
Sebepoškozování u dospívajících
Sebepoškozování u dospívajících je velmi závažným problémem a je důležité s ním zacházet velmi opatrně. Pokud si všimnete, že vaše dítě trpí sebepoškozováním, je důležité mu poskytnout podporu a pomoci mu získat odbornou pomoc. Níže uvádíme několik rad, co můžete v těchto závažných situacích udělat:
Buďte trpěliví a podporujte své dítě. Je důležité ukázat dítěti, že ho máte rádi a podporujete ho, i když se cítí špatně.
Neodsuzujte dítě za jeho chování. Je důležité dát dítěti najevo, že ho sice neschvalujete, ale že ho stále milujete.
Vyhledejte odbornou pomoc. Je důležité poradit se s odborníkem, jak dítěti pomoci. Může se jednat o psychologa, psychiatra nebo terapeuta.
Pokud se dítě sebepoškozuje opakovaně, je nutné zajistit mu okamžitou lékařskou pomoc.
Snažte se najít příčinu, proč se dítě sebepoškozuje. Někdy se jedná o psychické problémy, například deprese, úzkost, traumata z minulosti nebo problémy v rodině.
Pokud se dítě sebepoškozuje kvůli stresu, pomůže mu najít způsob, jak se uklidnit a zvládat stres. To může zahrnovat cvičení, meditaci nebo jiné relaxační techniky.
Je důležité si uvědomit, že sebepoškozování může být pro dítě velmi nebezpečné a v některých případech může vést až k sebevraždě. Proto je důležité včas reagovat a zajistit dítěti potřebnou pomoc a podporu.
🎄Vánoční dárky udržitelně? Víme, jak!
Nechcete ulovit originální kousky, kterými pod stromečkem🎄 obdarujete 🎁 svoje 👭 👫blízké❓ Nebo si nechcete obměnit vlastní šatník❓ Jednoduše a bez starostí❓ ❌Tak to pak nečtěte dál! ❌ 👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻👆🏻 ❗️Kdybyste četli, dozvěděli 💡byste se, že v Genesis e-shopu můžete: 🌐 💰prodat oblečení 👗👕, obuv 👢👠, doplňky 👜💍 i knihy 📚 – a to s poštovným 📩 zdarma! 🌐 🛍️💳nakoupit unikátní kousky, které nemá jen tak každý! 🌐 🐖ušetřit peníze, protože ceny jsou tu víc než příznivé 🌐 s registrací v eshopu získat i možnost první objednávky s 25% slevou 🌐 podpořit udržitelnou slow fashion ☯️♻️ 🌐 potěšit planetu 🌍 A to není vše! Mrkněte do e-shopu a uvidíte sami 🛒<3
Kdo by řekl, že rekonstrukce bytu nebo domu může být ve vztahu zkouškou trpělivosti. Rekonstruovat může být vzrušující, ale zároveň jedno z nejnáročnějších období. Stejně jako se snažíte udržet harmonii při opravách, i ve vztahu je důležité hledat rovnováhu. Pojďme se společně podívat na pár triků, jak udržet lásku i během bourání zdí!
- Plán A (a B a C)
Stanovit si jeden společný plán je recept na šťastné manželství. Ale nemít v záloze i rezervní už může být na rozvod. Ujistěte se, že si rozumíte, máte společnou představu o rekonstrukci a očekávání výsledku.
Nestačí totiž jenom říct, že nové zdi či podlahy budou světle hnědé. Ve světě změn je totiž téměř všechno možné. Může se stát, že po tom, co s vypětím všech sil dokončíte úpravy vašeho příbytku, vám partnerka vmete do tváře, že podlaha v obýváku přece měla být dřevěná, a v chodbě mělo být něco, co se snadno uklízí (například laminát).
- Humor a tolerance
Zde platí zlaté pravidlo: Humor je záchranná vesta při zoufalých pokusech najít tu správnou barvu a strukturu zdí nebo podlah. Během rekonstrukce budete vystaveni velkému stresu, ale zároveň to bude možnost poznat při nezdarech vaši toleranci a schopnost improvizovat. Tady se ukáže skutečná síla vašeho vztahu.
Smějte se společně nezdarům, užívejte si chaosu kolem plnými doušky, nebojte se s úsměvem povolat profesionály, pokud jste v koncích. Zlí jazykové tvrdí, že pokud pár zvládne položit novou podlahu, tak už zvládne všechny výzvy, které na vás během rekonstrukce čekají. Ať už je to hledání správného materiálu, precizní měření nebo společné řešení neočekávaných komplikací. Zároveň když je váš domov kvůli rekonstrukci neobyvatelný a musíte bydlet u tchýně, tam se teprve ukáže váš práh tolerance.
To, jak spolu budete řešit tuto situaci, může odhalit mnoho o vašem vztahu a jeho odolnosti vůči nepříznivým okolnostem. Stejně jako je klíčové zvolit správný stavební materiál, je klíčové zvolit cestu, jak se vyrovnat s nástrahami rekonstrukce. Uvidíte, že to, co na první pohled vypadá jako obří problém, může být ve skutečnosti to, co váš vztah posílí.
- Společné kompromisy
Představte si - místo zalité slunečními paprsky, vysoké stropy, vůni dřevěné podlahy a prostor kde se cítíte oba šťastný. Ideální hnízdečko lásky, že? A teď si představte, jak chcete, aby toto útulné místo odráželo i vaše jedinečné pouto. Ideálně pojměte rekonstrukci jako společný projekt, ke kterému oba přiložíte ruku k dílu. Rozhodněte se, co je pro obě strany důležité - barva zdí, výběr nábytku a dekorací. Ale plánování nekončí jen u konkrétních věcí. Je to také o sdílené vizi, vzájemném naslouchání a respektování toho, co pro oba znamená domov.
Naučte se vyjednávat: Když bude na něčem partner hodně trvat, tak ideálně to vyměňte za něco, čeho by se pro změnu nevzdal ten druhý. Takže pokud on trvá na šedé vinylové podlaze, tak pak, aby se vyšlo vstříc vám, v kuchyni bude podlaha ve francouzském stylu.
Rekonstrukce bytu se může zdát pro vztah jako zkouška ohněm, kdy se setkáte s životními rozhodnutími, volbami a společnými kompromisy. Ale koukněte se na to z jiné perspektivy. Rekonstrukce nabízí nejen možnost přeměny prostoru, ale přináší nový nádech do vašeho partnerského vztahu. Když společně přemýšlíte o barvách stěn, typu podlahy, uspořádání nábytku a výběru dekorací, děláte více než jen proměnu domácnosti. Stavíte zcela nové základy pro společné momenty a zážitky.
A ano, rekonstrukce znamená dočasný nepořádek a občasné neshody, ale každý hřebík, který společně zatlouknete, může symbolizovat pevné pouto, které spolu budujete.
Od dřeva k lásce
Když přijde řeč na rekonstrukci, většina z nás si hned představí nekonečný štos papírů, stavební povolení a bolavou peněženku. Děsivé, že? Nejen rekonstrukce bývá složitá. Navazování vztahů také není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Každý máme v hlavě představu, jak by náš vysněný protějšek měl vypadat, jak by se měl chovat, mluvit s naší maminkou nebo jaké by měl mít zájmy a koníčky.
Tyto požadavky mohou ovlivnit náš milostný život. Proto musíme pečlivě zvážit každý krok našeho výběru.
Výběr partnera je jako když vybíráte podlahu - každý sebemenší detail má svůj význam a jeho chování závisí na tom, jak si budete společně rozumět. Každý krok ke správnému partnerovi je jako položení jedné parkety. Každá parketa má své místo a když ji položíte správně, jste na cestě ke spokojenému a trvalému vztahu.
Nevěříte? Tak se na to pojďme společně podívat.
Krok 1: Výběr materiálu
Když si vybíráte novou podlahu, zkoumáte různé materiály. Jestli do ložnice nebude lepší laminát či vinyl a zda v béžové, tmavě hnědé či světlé barvě. Zkrátka, máte tolik možností výběru.
Tak proč by to nemělo platit i při výběru partnera?
Zkuste si uvědomit, jaké hodnoty a vlastnosti jsou pro vás důležité. Může to být například postoj k dětem, práci či budoucnosti. Stejně jako u rekonstrukce si nebudete možná hned ze začátku vším jistí, ale pomůže vám to si uvědomit co oba od života očekáváte.
Krok 2: Vzor, který ladí
Při výběru povrchu a barvy dbáte na to, aby podlaha jako celek ladila s celým interiérem. Přeci chcete, aby váš dům byl krásný a útulný.
Vzhled domova je velmi důležitý, ale při výběru partnera vzhled zas až tak zásadní není.
Samozřejmě, že vás druhá polovička musí přitahovat, ale počáteční vzrušení (věřte-nevěřte) časem opadne.
Z dlouhodobé perspektivy je tedy zásadní, jak si rozumíte, jaké máte společné koníčky a zájmy. Pomůže to nejen prolomit ledy, ale stejně jako u položení parket vás celkový výsledek bude provázet velkou část života.
Krok 3: Výdrž a snadná údržba
Když stojíte před výběrem nové podlahy, myslíte na to, aby byla praktická, odolná a snesla každodenní výzvy. Zablácené boty, vytírání či šoupání židlí.
Totéž platí i pro výběr partnera. Většina párů občas zažívá krušné momenty, proto hledejte partnera takového, který se umí postavit problémům čelem, který si stojí za svými slovy a své sliby vždy dodrží.
Samozřejmě málokdo touží strávit hodiny uklízením, a proto i hledáme ten typ podlahy, který se snadno udržuje. Stejně tak je skvělé mít po boku někoho, se kterým jsou jakékoliv potíže vyřešeny rychle, s chladnou hlavou, a hlavně s nadhledem a humorem.
Krok 4: Zvážení dlouhodobé investice
Takové položení nové podlahy je investice do vašeho domova. Stejně tak je správný výběr partnera investicí do vašeho budoucího života. Hledejte někoho, s kým budete moci růst, plánovat, bude vás obohacovat.
A ať už stojí před výběrem lina, dřeva nebo partnera, vždy si dejte načas, nedělejte ukvapená rozhodnutí, a hlavně poslouchejte své srdce.
Koneckonců dobrá podlaha i dobrý partner jsou tím, co tvoří pevný základ.
Není rekonstrukce jako vztah, nebo obráceně?
Víte, co mají společného vztahy a rekonstrukce bytu? Možná byste řekli, že nic, ale pravda může být stejně nečekaná jako sníh v létě.
1. Plány, plány a zase ty plány
Kdo by to řekl, že naplánovat rekonstrukci vyžaduje stejnou dávku energie jako naplánovat dovolenou, svatbu či pouhý rodinný výlet. Oba případy vyžadují rozumné a pevné rozhodnutí, jinak by se mohly zbořit jako domeček z karet. A to nechceme, že? Takže plánujte!
2. Nečekaná překvapení
Říká se, že život je plný překvapení, ale co když to samé lze říci i o rekonstrukci? Kdo by si myslel, že pod samotnou podlahou se mohou objevit skrytá tajemství, stejně jako ve vztahu. Která akorát číhají na správný moment, aby vyplavali na povrch.
3. Pevný základ
Rekonstrukce a vztahy potřebují pevný a stabilní základ. Takže ať už stavíte strop, pokládáte podlahu nebo si s partnerem budujete důvěru. Pevná základna je zárukou, že to, co budujete vydrží i hurikán. Nikdo nechce, aby se vaše láska zřítila kvůli slabým, mělkým či špatným základům.
4. Detaily a hřejivé maličkosti
Stejně jako malý obrázek na stěně má moc změnit celkovou atmosféru místnosti, tak i drobné zdvořilosti jako letmý polibek na čelo nebo poklona ovlivní dynamiku vztahu. Zkrátka každičký detail má svůj význam, ať už je to nová podlaha v obýváku nebo sladký úsměv na partnerových rtech.
5. Někdy se to zkrátka zřítí
I když se ze všech sil snažíme, někdy prostě věci nevycházejí dle našich představ. A stejně jako vztahy zažívají nešťastné konce, tak i položení nové podlahy může skončit nezdarem. Ale nezoufejte! Každý neúspěch nás učí být silnější. Jen se nesmíme vzdávat.
Takže ano. I když to může znít na první moment zcela nesmyslně, při bližším zkoumání se může ukázat, že oprava či proměna vašeho domova a partnerské vztahy mají více společného, než byste mysleli. I každá parketa má svou podstatu a místo až nakonec vytvoří celkový obraz.
A ať už začínáte nový vztah či se snažíte renovovat ten stávající, pamatujte, právě tyto podobnosti nám připomínají, že každý vztah, stejně jako dům, mohou mít praskliny. Ale tyto trhliny nemusí znamenat konec.
Jsou to spíše výzvy, kterým musíte čelit abyste následně posílili společné vazby.
Vztahy a práce - Jak pracovní prostředí formuje naše vztahy
Práce, práce, práce...
V moderním světě strávíme většinu svého času v pracovním prostředí. Práce ovlivňuje naše životy nejen z hlediska kariérního růstu, ale také z hlediska našich vztahů. Jak práce formuje naše vztahy? Jak pracovní prostředí ovlivňuje naši interakci s ostatními? V tomto článku se zaměříme na to, jak práce formuje naše vztahy a jak tyto vztahy ovlivňují naše životy.
Kolegialita a spolupráce
Pracovní prostředí často poskytuje příležitost k navázání nových vztahů. Kolegialita a spolupráce jsou klíčové faktory, které utvářejí příjemnou pracovní atmosféru. Spolupráce a sdílení nápadů s kolegy nás mohou inspirovat a posílit naše pracovní výsledky. Vytváření přátelských vztahů s kolegy může také přispět k naší celkové spokojenosti v práci.
Konflikty a jejich řešení
Pracovní prostředí může také přinést konflikty a napětí. Rozdílné názory, rozporuplné priority nebo komunikační problémy mohou vést k napětí mezi kolegy. Je důležité se naučit konflikty řešit konstruktivně a hledat společné řešení. Otevřená komunikace a schopnost naslouchat jsou klíčové dovednosti pro řešení konfliktů v pracovním prostředí.
Vztahy s nadřízenými a podřízenými
Vztahy s nadřízenými a podřízenými mají velký vliv na naše pracovní prostředí. Dobrá komunikace, respekt a vzájemné porozumění jsou klíčové pro úspěšnou spolupráci v rámci hierarchie. Důvěra a podpora ze strany nadřízených mohou posílit naši motivaci a přispět k našemu profesnímu růstu. Naopak, nedostatek podpory nebo nevhodné vedení může vést k frustraci a nespokojenosti.
Pracovní stres a vyhoření
Pracovní prostředí, které je plné stresu a tlaku, může negativně ovlivnit naše vztahy. Vys
oké pracovní tempo, neustálý stres a nedostatek rovnováhy mezi prací a osobním životem mohou vést k vyhoření. Vyhoření nás nejenom ovlivňuje na pracovišti, ale také se promítá do našich vztahů. Když jsme vyhořelí, můžeme být podráždění, unavení a nedostatečně se věnovat našim blízkým. Je důležité si uvědomit důsledky pracovního stresu a vyhoření na naše vztahy a aktivně pracovat na prevenci a řízení stresu.
Vliv práce na časovou a emocionální dostupnost
Práce často zaberá velkou část našeho času a energie, což může ovlivnit naši časovou a emocionální dostupnost pro naše vztahy. Když jsme neustále zaměstnáni prací, můžeme mít jen omezený čas na společné aktivity a komunikaci s našimi blízkými. Nedostatek času a pozornosti může vést k pocitu opomíjení a narušení důvěry ve vztahu. Je důležité si uvědomit potřebu vyčlenit si čas pro naše vztahy a být emocionálně přítomní pro naše blízké.
Naléhavost vytváření rovnováhy
Zachování rovnováhy mezi prací a vztahy je klíčové pro naši celkovou pohodu a šťastný život. Musíme si uvědomit, že naše vztahy potřebují péči a čas stejně jako naše pracovní povinnosti. Je důležité aktivně pracovat na vytváření rovnováhy a stanovovat si zdravé hranice mezi prací a osobním životem. To zahrnuje prioritizaci vztahů, plánování společných aktivit a vyhrazení si času pro odpočinek a regeneraci.
A co s tím?
Vztahy a práce jsou dvě neodmyslitelné složky našeho života. Jak pracovní prostředí formuje naše vztahy závisí na mnoha faktorech, včetně kolegiality, konfliktů, vztahů s nadřízenými a podřízenými, pracovního stresu a vyhoření. Je důležité si být vědomi vlivu práce na naše vztahy a aktivně pracovat na jejich udržení a posílení. Najít rovnováhu mezi prací a soukromím, to je ta největší výzva!
Vztahy a práce - Jak práce ovlivňuje naše vztahy?
Kdy práce překračuje hranice vztahů: Vliv pracovního stresu a nevyváženosti
🌟V dnešní uspěchané době se pracovní život stává stále dominantnější součástí našich životů. Nevyhnutelně tak ovlivňuje i naše vztahy s blízkými, partnerem a rodinou. Jak se práce promítá do našich vztahů? Jak pracovní stres a nedostatek rovnováhy mezi prací a osobním životem ovlivňují naše vztahy? V tomto článku se podíváme na to, jak práce může překročit hranice vztahů a jak najít rovnováhu pro zdravé a harmonické soužití.
Pracovní stres je jedním z hlavních faktorů, které mohou negativně ovlivnit naše vztahy. Neustálý tlak, deadliny a vysoké očekávání nás mohou přivést na pokraj vyčerpání. Když se vrátíme domů, často už nemáme dostatek energie na to, abychom se plně věnovali svým blízkým. Naše partnerství trpí nedostatkem komunikace a emocionální nedostupností. Vztahy se stávají povrchními a zbavenými hlubšího propojení.
Nedostatek rovnováhy mezi prací a osobním životem
Dalším důležitým faktorem je nedostatek rovnováhy mezi prací a osobním životem. Dlouhé pracovní hodiny a neustálá dostupnost prostřednictvím technologií nám brání ve vytváření zdravého a harmonického soužití. Naše rodiny a partneři se cítí opomíjeni a nedoceněni. Nedostatek času stráveného spolu může vést k vzdálenosti a rozpadu vztahů. Je důležité najít rovnováhu mezi prací a osobním životem, abychom mohli být šťastní jak v práci, tak v našich vztazích.
Naléhavost komunikace a vytváření hranic
Komunikace je klíčem k úspěšnému řešení všech problémů ve vztazích. Musíme se naučit otevřeně hovořit o svých pracovních záležitostech se svými partnery. Je důležité, aby náš partner rozuměl našim pracovním výzvám a aby nám poskytoval podporu. Společně můžeme hledat způsoby, jak si vyhradit čas pro sebe a pro vztahy, a stanovit zdravé hranice mezi prací a osobním životem.
Péče o sebe sama, vytváření hranic. Autor fotografie: energepic.com
Péče o sebe a péče o vztahy
Abychom mohli mít zdravé vztahy, musíme se také postarat o sebe. Musíme si uvědomit, že jsme nejen pracovními profesionály, ale také jedinci s emocemi a potřebami. Je důležité si vyhradit čas na odpočinek, relaxaci a self-care. Když se cítíme dobře a plní energie, můžeme více investovat do našich vztahů a poskytovat podporu našim blízkým.
Vytváření společných zájmů a aktivit
Společné zájmy a aktivity mimo pracovní prostředí mohou posílit naše vztahy. Snažte se najít společné aktivity, které vás oba baví a přináší radost. To může být společné cvičení, vaření, procházky nebo třeba výlety. Tímto způsobem budujeme společné zážitky a posilujeme propojení mezi sebou.
Co si z toho vezmeme?
Vztahy a práce jsou dvě důležité složky našeho života. Je nevyhnutelné, že se vzájemně ovlivňují. Je však v našich rukou, jaký vliv tomuto vzájemnému ovlivňování dovolíme mít. Musíme se aktivně snažit najít rovnováhu mezi prací a osobním životem, komunikovat s našimi partnery a vyhledávat společné zájmy a aktivity. Jen tak můžeme vytvořit zdravé a harmonické vztahy, které nám budou sloužit jako opora a zdroj štěstí.
VYDRŽ!
Dětská duše ztracená v dnešním světě, rodič ztracený v pocitech dítěte...
Pro rodiče není nic horšího než pohled do bolavé duše vlastního dítěte. Utrpení, které probíhá na dvou frontách. Jak ulevit od trápení milované ratolesti? A kdo pomůže mně, abych tu pro něj mohl/a být?
Stále máme v sobě zakořeněný mýtus, že dětství je tím nejveselejším a nejvíc bezstarostným obdobím. Co by taky mohlo malé dítě trápit…?
Ty ale doma vidíš něco diametrálně odlišného. Tvoje dítě chodí po bytě jako tělo bez duše, bez nálady. Nemá chuť k jídlu, nebo naopak trpí nekontrolovatelným přejídáním. Je často unavené, bolesti hlavy a břicha jsou na denním pořádku. Škola není prioritou, pozoruješ zhoršené soustředění i prospěch. Cítíš, jak se ti vzdaluje a modlíš se, aby ti neuteklo ze života úplně.
Dáváš si to za vinu a zoufale se snažíš zapojit dítě do běžného chodu domácnosti. Nevíš, jak ho přimět mít zas chuť žít, jak ho to naučit. Bojíš se o jeho zdraví, máš strach, že by si mohlo ublížit. Zase. Dochází ti síly i naděje. V hlavě máš katastrofické scénáře pokaždé, když se ti včas neozve, když nezvedne telefon. Jsi paranoidní, unavená/ý, často nevíš, jak dál.
Můžeš se připojit do facebookové skupiny pro podporu rodičů, kteří podobné situace řeší.
Nebo můžeš skupinu přímo finančně podpořit.
Děkujeme!
Je životně důležité, aby rodiče dětí s psychickými potížemi měli přístup k podpoře, poradenství a odborné pomoci, aby dokázali efektivně zvládat stresové situace a pomoci svým dětem. Proto vás chceme vyzvat k podpoře skupiny VYDRŽ!, která se věnuje podpoře rodičů dětí s psychickými potížemi. Tato skupina nabízí rodičům podporu, poradenství a rady ohledně zvládání každodenních výzev. Vaše podpora může pomoci zajistit, že tato skupina bude brzy moci prostřednictvím odborníků poskytovat i bezplatnou psychologickou pomoc pro rodiče, kteří se snaží zvládnout náročné situace spojené s psychickými potížemi svých dětí. Pokud tedy cítíte, že byste rádi přispěli k této věci, neváhejte se zapojit a podpořit vznik této důležité služby. Vaše pomoc může udělat velký rozdíl v životech mnoha rodin. Děkujeme za vaši podporu.
Rockstar!
To nejhorší máme za sebou, studentík síce po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství nabral na síle a podnikal psí kusy, které si dokáže představit málokdo. Ale to by byl jiný příběh zabíhající do zákoutí rodinného práva, smluv, dohod, soudů, kolizních opatrovníků a psychoterapie. O tom ale někdy jindy. Teď bychom se měli bavit!
A taky že se budeme, držte si klobouky!
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Studentík - manipulátor mě držel pod krkem (vlastně doslova), nakrátko a sám dělal velké věci. Hnusné věci. Týral, vysmíval se, podváděl… Neříkám, že když nás někdo podvádí, máme právo mu to oplatit, to ne. Tolik jsem potřebovala pochopení, emoce, aspoň iluzi lásky, že jsem se otevřela a vyslala signál do vesmíru.
Pamatujete ICQ? (Pro mladší ročníky - něco jako Skype, Messenger či WhatsApp.) Napadlo mě zadat si do vyhledávání křestní jméno mého tehdy oblíbeného hudebního interpreta, říkejme mu Franta. Výsledky vyhledávání vyhodily pár jmen, některé i s příjmením nebo se zkratkou, či v různých kombinacím. Tak jsem napsala vágní zprávu (něco jako “Jsi opravdu ten, za koho se vydáváš?”) všem třem.
ICQ - messenger z minulého století
Po pár dnech se z počítače ozvalo (známé) O - OU! (Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, tak ten zvuk má přesně teď v uchu, minimálně do zítřejšího večera.) Týpek psal, že je to on,Franta, a že ho zajímá, jak že jsem ho našla?! Taky ho zajímalo, jak vypadám a vůbec, co jsem zač, když jsem ho “dokázala najít”. Hm.
Moc jsem mu nevěřila a nepřikládala jsem té komunikace velký význam. Psal. Psal pořád. Že skládá nové věci. Že tamtím veršem měl na mysli tohle a tamto. Že se rozvádí. Že by se rád viděl… Řekla jsem si, podvodníčku, to by se ti líbilo, nalákat mě na hvězdu a pak přijde na rande někdo úplně jiný! Trvalo to tak dva týdny. Přesvědčování, poznávání, povídání o mnohém, komplimenty, jak jsem chápavá a ryzí a samostatná a jiná než ty řvoucí fanynky pod pódiem a podlejzající pásku do backstage po koncertě. Říkal, že mě obdivuje, jak jsem chytrá, empatická, vtipná… Pak mi to teda už nedalo, navrhla jsem telefonát, dala číslo.
Nokia 6230 okamžitě zazvonila 🙂
Zvedla jsem to trochu zvědavá a řekla “Prosím?” tónem “dost na háku, páč to je stejně někdo jinej”...
Ježišikristepanebože, oumajgad!!! Byl to ON!!! ON mi volal! Chtělo se mi křičet zplna hrdla, že mluvím s hvězdou, on ví, jak se jmenuju a panebože volá mi!
Místo toho se mi nevím jak povedlo tvářit se, že mi to je doooost jedno, mluvit pomalu, trošku znuděně a na jeho naléhání k setkání s odmítavým despektem. (Jako že nechci zapadnout do stáda oveček předemnou, a tak.)
Fungovalo to neuvěřitelně.
Volával skoro každé ráno, když jsem šla do práce. Když jsem jezdila na služebku do centrály mého zaměstnavatele, tenkrát 2 hodiny busem, povídali jsme si o životě, řešili vztahy, zprava, zleva… Párkrát mi pomohl, když jsme se nějak zhádali se studentíkem, potřebovala jsem to pustit ven, poslouchal mě. Trvalo to možná 2 týdny, nenaléhal, ale jak jsme se stávali bližšími, viděla jsem v něm to pochopení, co mi chybělo.
To jsem se zas zasnila!
Setkali jsme se. Vyzvedával mě v práci, kolegyně ho viděly z okna a říkaly “Holky, holky, pojďte se podívat, támhle stojí… Ferda!” Holky běžely. Já si sbalila saky-paky, řekla holkám “Čau zítra!” a šla. Ferda mě před zraky holek políbil a předal květinu původně schovanou za zády a šlo se.
Kavárna, papparazzi (chvilku jsme si přeměřovali, kdo z nás bude mít větší průser, když se zítra v bulváru objeví naše společná fotka, jak nastupujeme do jeho Pajera), jiná kavárna, líbačka v autě, pozvání na čaj k němu domů.
Voněl, chutnal. Celé to bylo strašně sexy! Nevěra par excellence. Zahnula jsem nebezpečnému manipulátorovi a s Ferdou! Neuvěřitelný zářez.
A pak zas. A zas. A znova. Trvalo to pár (málo!) měsíců, spíš jen necelé tři… A pak se asi objevila jiná “jiná”. Dodnes mám Ferdovo číslo v telefonu, ale už přes 12 let nevím, jestli funguje. Nezkoušela jsem to. Nechávám si to v hlavě jako jednu z těch hezkejch vzpomínek.
Počtyřicítka 5 - Studentík - outro, a.k.a. kdo žízeň má, ten pije z louží
Pečlivému čtenáři, jenž postupuje Počtyřicítkou chronologicky, jistě neuniklo, že v předchozím díle zaznělo, že vztah se studentíkem neprošel zkouškou ohněm. Rozpadl se po 6 letech, a jak by řekl klasik ústy mé milované Haničky Hegerové, ten člověk mi “zůstal dlužen i trny od růží”.
I přes to, že jsem měla odejít dávno předtím, než jsem odešla, protože jsem někde v kostech tušila ten průšvih, tak můj finální odchod (žádost o rozvod) nebyl impulzivním okamžitým krokem. Pokoušela jsem se na tom vztahu pracovat, mluvit o něm s ním, psí kusy. Ale jak do dubu! To, čeho se mi dostávalo při snaze něco řešit, bylo podmiňováíní - “Když bude dost sexu, tak se k tobě budu chovat hezky.” nebo “Když budeš dělat, co ti řeknu, budu uvažovat o tom, co jsi mi řekla.” a nebo taky “Musíš mi slíbit, že uděláš maximum pro to, abys do sebe dostala celou mojí ruku.” či “Pokud nezvládneš, co se od tebe očekává, nestojíš za to, abych se snažil vyjít ti vstříc.”
V tomto kontextu mi dneska přijde až úsměvné číst, co jsem mu tehdy psala. Posuďte sami: “Ttulení se a vzájemné pochopení pro mne znamená víc, nez bohapusté vyšukání mozku z těla.” Myslíte, že to pochopil?
Když se situace v našem soužití vyhrotila extrémě, zašli jsme za odborníkem. Ikdyž, i to mělo mnoho argumentů "proč ne".
Třeba, že je to cizí člověk... Jak nám může pomoct, když nás nezná? Za kým bude stát, když de facto nemůže stát ani za jedním? A nebo proto, že je to prostě drahé... A to si přece my, vědec a matka na mateřské dovolené, dovolit rozhodně nemůžeme! Přišel spásný návrh: "Co kdyby nás takto vyslechla moje /=jeho/ kamarádka?"
A já jsem (byla!!!) duše otevřená. Duše naivní. Duše přizpůsobivá. A hlavně duše, která chce mít klid... Mea culpa, souhlasila jsem. Prozřetelnost nebo snad něco podobně neuchopitelného nás z této pekelné stezky odvedlo pryč. A opravdu jsme kontaktovali odborníka.
ZADÁNÍ - SITUACE:
Žena chce rozvod. Má spoustu výhrad a není spokojená s úrovní komunikace, otcovstvím muže, sexuálními nároky, manipulacemi, překrucováním dat a fakt, vydávání názorů muže za "objektivní pravdy"... Má toho dost. Nevidí cestu, jak to řešit. Pohár už přetekl. Řešit to nechce. Vyřešila to v sobě, je s tím hotová. Uvědomuje si, že možná jde o krok impulzivní, vidí to však jako jedinou cestu.
Muž ukecal ženu na 3měsíční "zkušební lhůtu", kdy nebudou nic řešit a během které ji má přesvědčit že stojí za to ve vztahu (6 let, jedno dítě) pokračovat. Muž se nechce rozvádět. Chce problémy řešit. Muž udělá cokoliv, aby o ženu nepřišel - žena se po uplynutí "zkušební doby" má rozhodnout, jak to bude dál.
FORMA: 5 a 5 hodin každý zvlášť, poté případná společná sezení
VÝVOJ:
Muž po první hodině: "Už nelpím tolik na tom vztahu."
Muž po druhé hodině: "Pochopil jsem, že já se budu také rozhodovat."
Žena po první a druhé hodině: "Jsem pevně rozhodnutá se rozejít. Ale aby to rozhodnutí bylo kvalifikované, potřebuju všechny informace - zjistíme, jestli opravdu není na čem stavět, buď to nenajdeme, a nebo najdeme a tou cestou půjdeme..." /Rozum říká, že není rozumné se rozvádět./
Muž po třetí hodině: "Pokud nezměníš to, to, to, to, to a to, nebudeme spolu."
Žena po třetí hodině: "Chtěla bych, aby jsme to dokázali narovnat. Nejsem toho teď schopna, cítím hněv a křivdu, ale připouštím, že někde cesta je. Chtěla bych ji najít."
Čtvrtá hodina nebyla. Nicméně, "zkušební doba" byla ukončena - muž naléhal na řešení problémů mezi 3.a 4. hodinou a žena toho bohužel stále měla zuby plné. Fajn, tak rozvod. Chtěls to řešit, tak tady je řešení. Jiného teď schopna nejsem. Potřebovala bych tvojí trpělivost, nemám ji, končím.
A tak skončil příběh manipulátora a jeho oběti. Teda, myslela jsem si to… tímto ten příběh vlastně začal. Psal se rok 2010 a dalších víc než 10 let pokračoval - manipulátor svoji oběť jen tak nevydá….
Počtyřicítka 4 - Studentík
Psal se rok 2004, bylo mi 26 a jak jsme si řekli posledně, někde z hlubin internetu se do mého tehdy nudného života vkradl studentík.
A víte, jak se to stalo? Znáte to, snažíte se postarat se o sebe, o rodinu, o vše potřebné. Žena, starší z páru, atraktivní, soběstačná, nezávislá… a pak rovnýma nohama do průseru. Partner jaksi přestával stačit, nestíhal vaše životní tempo, nestíhal vaše myšlenky, touhy. Tak si odskočíte na chat (dneska je to přece úplně normální) a trošku si zpestříte život. Najednou se vám zpestření nějak vymkne spod kontroly a jste v tom až po uši. Že to znáte? Nic neobvyklého dneska, co? Tak se rozejdeme, ne? I tak se stalo. Šla jsem za hlasem z internetu…
Nějakou dobu si říkáte, že takhle to mělo být a jste spokojeni s tím, co máte, co plánujete a jak žijete svůj nový život. Konečně se zdá, že je vše, jak má být a už není potřeba za ničím se honit, nic řešit - konečně, hotovo, uf! Máte spořádaný život opepřený obsahem chatové diskuse, která vás přivedla až sem a začínáte pracovat na rodině - protože to jste vždy chtěli.
Stěhování, nová práce, pes, rekonstrukce, kočka, ruská trojka, těhotnění, ruská trojka, anální sex, porod, děťátko, chůva, práce, žádný sex, neshody, hádky, sem-tam sex, druhá kočka, chůva, práce, projekty, hádky, oslava prvních narozenin, hádky, víno, kolotoč...
Znáte to?
Vše vypadalo, že má takto být, že je vše v pořádku... A najednou, vše jinak. Partner bojuje s dítětem. Rodina v hajzlu. Sexu málo (teda, ne že by jste na nějaký měli po celodenní šichtě s dítětem chuť). Žádná idyla na téma "Takto to prostě má být" se nekoná. Vidíte, že je něco/všechno špatně. Ale, co dělat?
Stane se z vás skeptik.
I já se jím stala. A nejenom tím. Nejvíc ze všeho jsem si v tomhletom divném kolotoči uvědomovala, že jsem někým, kým bych nebyla, kdybych byla sama sebou. A bohužel jsem nebyla. Nechala jsem si tímto nabubřelým studentíkem ukrást to nejcennější, sebe. A když mi to došlo, už bylo pozdě!
Byla jsem v koutě a nemohla jsem se hnout. Ovládal mě vzrůstem zakrslý a egem nabobtnaný manipulátor. Vše bylo podle něj, dokonce i to, co říkal, že “nechce, abych dělala kvůli němu… že chce, abych to dělala kvůli sobě… že teprve potom to bude pro něj mít cenu…”. A já to tak začala dělat. Mechanicky, automaticky. A doufala jsem, že se dostaví klid, úleva, povolení tlaku… A ono ne! Nic se nedostavilo. Za 7 bolestivých let to bylo pořád horší a horší - jde to vůbec? You bet your ass, že jde.
Abychom ten příběh zbytečně nedramatizovali a mohli se dostat dál k zajímavějším a veselejším odrážkám - uděláme to rychle:
Studentík byl ultra mamánek - závislý na ocenění, jako dítě nemilován, v dospělosti se pořád dotahující na svého staršího bratra, který byl cynickou matkou glorifikován a opěvován při každé možné příležitosti. Neoplýval genialitou ale pílí a disciplinovaností se vyprofiloval v milovníka exaktních věd a popírače jakýchkoliv měkkých dovedností, včetně umění empatie. Jeho emoční inteligence nezvedla jeho mírně nadprůměrný inteligenční kvocient ani o píď. Jeho emoční inteligence neexistovala.
Nejlépe za všeho vládl uměním argumentace. A když mu (náhodou) argumenty došly, prostě byl tak sveřepý, že bez slitování vyhučel oběti jeho slovních průjmů a blitků díru do hlavy. Každá oběť po hodinách, dnech, týdnech, měsících (záleželo na tématu) hučení povolila a odkývala vše, jen aby už to skončilo! A do bylo de facto stvrzení smlouvy s ďáblem. (A tak jak to je v pohádkách, mnohokrát potom jsem velmi litovala, že jsem se s ním kdy zapletla.)
Vydělával tužku, byl závislý na pornu a na ujetých sexuálních praktikách. Nezáleželo mu na nikom a na ničem, jen na něm samotném a na to, aby on měl všeho dostatek. Šel přes mrtvoly, vlastně skoro doslova. A já neměla ani dost sil ani dost sebevědomí, abych ho dostatečně razantně zastavila.
Tehdy jsem si zvolila cestu mít s tímto člověkem dítě. Nebudu vás napínat - ten vztah tehdy zkoušku ohněm, tedy dítětem, (díky Bohu!) nezvládl. Denno denně jsem byla stavěna před konfrontaci, koho miluju víc a koho BYCH MĚLA milovat víc - zdali naše dítě nebo jeho.
Odmítla jsem zapírat lásku k dítěti, které jsem chtěné porodila. Až mateřský pud mi pomohl k záchraně z tohoto zničujícího svazku. A já upřednostnila sebe a naše dítě před psychopatickým deviantem. (Dlouho jsem se na sebe zlobila, že mi to trvalo dlouho. Dneska se oceňuju za to, že jsem to zvládla!)
Počtyřicítka 3 - Studentík - intro
Než se dostaneme ke Studentíkovi, kterýžto následuje v pořadí odrážek hned za Kolegou, musíme si shrnout reálie.
Psal se rok 2000, bylo mi 22 a po facce mezi moje mladé a naivní oči, kterou jsem dostala od Kolegy větou “Já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”, a po tom, co jsem se po velkém trápení s memorováním rozhodla na vejšku se po pěti letech definitivně vykašlat, nabraly věci vcelku rychlý spád. Internet byl na vzestupu :-), což zní velmi prehistoricky, ale bylo to tak, a netrvalo dlouho, odstěhovala jsem se ze společného bytu od Kolegy a postupně jsem se otevřela randění s lidmi. Tedy, s muži (převážně). Tedy, v tom věku spíš s mladíky mého věku.
Párkrát jsem zašla na kafe s blonďákem s vysokými kouty, velmi chytrým a velmi málo empatickým ajťákem. Dobře se s ním povídalo, ale nemělo to šťávu.
Větší grády mělo rande naslepo s klukem, o kterém neřeknu nic, jen to, že seděl vedle mě na baru a když si mezi nás sedl Švýcar ne nepodobný Keanu Reevesovi, odsunul se pokorně ke stolu opodál, dopil brčkem limonádu a nenápadně se vytratil.
Švýcar Mark, byl finančník, což v té době mohlo být cokoliv mezi finančním poradcem a burzovním bohem. Kousnul mě do rtu už při představování. A lhala bych, kdybych neřekla, že tím získal mojí pozornost.
S obočím nahoře jsem vyslechla jeho “Pojď, jdeme na hotel!” a velmi důrazně se ohradila, že nejsem žádná hej nebo počkej či lehká děva a že teda rozhodně jdeme ke mně domů! Ještě bych někde našla jeho vizitku, dokonce ho mám snad i ve spojeních na LinkedIn 😀
No a pak to přišlo. Náhoda jako blbec. Začetla jsem se do hrozně bolavé básně, nechala na fóru nějaký komentář o tom, jak autorovi rozumím. Tím to v tu chvíli pro mě bylo vyřízené. Ovšem nečekala jsem, že se autor ozve. Ozval. Setkali jsme se. Na břehu řeky, v centru města, u pontonu, bylo jaro. Jmenoval se hezky, měl neuvěřitelně světle modré oči, velký nos a byl ostentativně smutný a nešťastný. A svůj smutek z nepovedeného manželství zaháněl vodkou. Bylo to tam hned, láska jak od Michalkova, akorát on nebyl lazebník, ale programátor. Ženatý programátor. Nerozhodný programátor. Chtěl odejít od ženy. A za týden nechtěl. Byla jsem mu vrbou, spřízněnou duší, kamarádem, milenkou, chvíli budoucností a pak zdrojem jeho smutku. Trvalo to půl roku a nejpřesněji to vystihuje spojení “kam vítr, tam plášť”. Byla jsem chvílemi na obláčku a chvílemi v úplné tmě. Zažila jsem mnoho předtím a mnoho potom, ale tohle byl jeden z nejvíc vyčerpávajících vztahů. Tak moc jsem ho milovala a tak moc mi ubližoval…
Utekla jsem. S brekem, ale daleko. Do jiné země.
Někde po cestě jsem potkala postavičku, s kterou jsem prožila další 4 roky. Bydleli jsme spolu ve sdíleném bytě s dalšími dvěma páry v největším městě široko daleko. Během půl roku se z toho stal “vážný vztah”, po roce jsme se přestěhovali do vlastního (pronájmu) a žili krásný každodenní život. On seděl u počítače, programoval (ano, další programátor!), a já seděla u televize, u nějakého tvoření, u vaření. A o víkendu party do plnejch s bývalými spolubydlícími. Psal se rok 2004, bylo mi 26 a přišlo mi, že se nechci nudit a stagnovat na místě. Roupy, řekl by někdo. A měl by pravdu.
Opět přišel na řadu internet a já nečekala dlouho a objevil se chytrý, ambiciózní, místní, vehementní… Studentík.
Počtyřicítka 2 - Kolega
Počtyřicítka se narodila. Napsala první příspěvek. Tedy, spíš výkřik. Ale ten kupodivu sklidil jakýsi lokální úspěch, uvolnil přetlak a kamarádky (které z pochopitelných důvodů zde jmenovat nemohu) říkaly, “hm, ty umíš psát” a “chci vědět, jak to bude pokračovat”.
Tak jsem si řekla, že je nemůžu zklamat.
Udička, která byla nahozena, byla: o které z dříve popsaných odrážek chcete vědět víc? Kdosi se doptával na zelenookého metalistu, ale ten, přátelé, je epizodním (sic důležitým) hercem a navíc v chronologii až někde hodně daleko.
Zdroj: Pexels.com
Tak jsem se rozhodla přistoupit k bližšímu určování odrážek systematicky: v souladu s plynutím času. To znamená, že přeskočíme neodrážkované dětské a pubertální lásky a přejdeme rovnou k (vážné!) věci: Píše se rok 1997, vysokoškolská kolej a příslušné studium mi nepřináší takové uspokojení, jak jsem o tom snila. Chtěla jsem být učitelkou - od prvního momentu, co vkročila na gymplu do třídy moje skvělá učitelka angličtiny. Byla úžasná. Zkrátím to, boží motivace, peďák, zápočty a zkoušky na menší zádrhele s nevelkou snahou, levou zadní, k tomu kolej a k ní náležící život, pařba, sem-tam přednášky, pařby… Pařby! Noví lidi, mladí lidi, a všichni tak zajímaví! To byl (a je) můj asi docela velký problém, že mě lidi zajímají a mám chuť je zkoumat. A někdy se to prostě (statisticky) vymkne z rukou.
První odrážkou ze seznamu tedy byl kolega, který nejvíc ze všeho se uměl hezky vézt a vezl se spokojeně a rád 4 roky, které uzavřel větou “já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”
Objevil se nenápadně. Na koleji, o 3 pokoje vedle bydlela holka, která si čas od času posteskla, že nemá soukromí, protože před časem k ní (do pokoje 4x6m pro 2 osoby, obydleného 3 holkami) přijel na návštěvu její bratr. Bratr pracoval, vydělával, jen zrovna mu skončil vztah a nájem a NEŽ si najde něco jiného, chvíli u ní zůstane. (Neptal se na její názor.) Přenechala mu svojí postel a sama chodila často přespávat k příteli. A když ne, tak jsme se nějak všichni poskládali, na patře… A takhle nějak to asi začalo. Nepamatuju si to přesně, protože ten člověk nebyl “jako Tom Cruise” nebo “úplně obyčejný ale boží” nebo “něco mě k němu tahá”. Prostě najednou byl.
Přespal u mě poprvé v rámci zmíněného poskládaní se na patře (a myslím, že se ani nic intimního neodehrálo) a tím se prostě začaly počítat dny, týdny, měsíce, roky. Extrémně hubený mladý muž s výrazným ohryzkem a ostře řezanou dolní čelistí a rychle rostoucími vousy (takže dvě hodiny po oholení jeho obličej vypadal jako Popelka, umouněný od popela), vtipný a pohotový. Neměl přátele, v práci trávil téměř veškerý čas. Velmi rychle se stal součástí mého života. Moje spolubydlící z koleje se odstěhovala (neoficiálně) k příteli, a netrvalo dlouho (rozuměj, trvalo to jen pár hodin) a týpek byl nastoupený s kufrem, cestovní taškou a zubním kartáčkem u dveří. Takže co s volnou postelí? To je přece jasné!
Detaily nemám. Snažila jsem se je dolovat v paměti, ale už to nešlo, bylo to dávno - co však bylo důležité, pracoval ve vzdělávací firmě. A hodil mi laso - potřebovali pomoct s interním časopisem a PRkem. Pro mě, stabilního přispěvatele a člena redakčních rad studentských plátků nabídka, která se neodmítá. Podepsala jsem pracovní smlouvu a vrhla jsem se do toho naplno. Časopis, články, tiskové zprávy, eventy, PR přednášky.
Byla jsem mladá a měla jsem kompetence, skvělý plat a mega prostor k seberealizaci. Práce mě úplně pohltila. Lidi ve firmě byli skvělí, ochotní a upřímní, podporující. Trávila jsem v práci a prací postupně víc a víc času. Nějak nezbýval čas na školu. Sem-tam jsem musela dodat vyučujícím něco navíc, sem-tam jsem si zopakovala nějaký test, nebo někoho uprosila o náhradní termín, často si sypala popel na hlavu za nesplněná zadání. Pořád to ale nějak šlo. Ve firmě měli různá pravidla, ale kde pravidla nejsou, že? Musela jsem chodit na spoustu školení a různých tréninků, abych rostla, posouvala se. Práce bylo hodně, peněz vlastně taky a mě to strašně moc bavilo. Najednou se z mého života vytratila škola (jeden pokus o opakování ročníku, pátého!, jsem dala, ale pak už nic), kolej (našli jsme si pronájem), přátelé (nebyl čas, byla jsem tak busy!), rodina (stejně mě jen stahovali dolů a vraceli do minulosti)... Měla jsem jen firmu.
Zvýšili mi plat a dali novou kancelář. Jo a přítel, málem bych zapomněla. Přítel, kolega. Ten seděl v kanceláři o patro níž, přes den jsme spolu mluvili striktně firemním tónem, psali si pracovní vzkazy v přesně předepsané formě, a když jsme posledním busem odjížděli domů, mluvili jsme jen o práci a klientech. S firmou jsme jezdili na víkendy, silvestry, letní dovolenou… Jiný než firemní život si nepamatuju, nevzpomínám si na žádný sex, na žádné tulení - že by nebylo? Nebo že bych si z těch 4 let nic nepamatovala? Čas od času se ve firmě objevili kolegové ze zahraničí, a všichni jsme se k nim chovali jako by měli gloriolu nad hlavou. A když jsem se soustředila a dívala se správně, i jsem ji viděla.
Někdy zaznělo, že firma je “sekta”, ale to jen od cizích, od těch, co tomu vůbec nerozuměli. Firma i na takovéto řeči měla postupy. A nejúčinnější bylo s takovými lidmi, co říkají tyto nepravdy, přerušit kontakt úplně - a je jedno, jestli je to váš bratr nebo kamarádka z dětství. Prostě nás takoví lidé jen brzdili při naší cestě nahoru, za svobodou. Někdy jsme s přítelem ve firmě přespávali. Bylo před rokem 2000 a ve firmě byl internet. Jinde ne. Hráli jsme s kolegy různé hry po síti, bavili jsme se, byli jsme svobodní!!!
Sekta.
4 roky mi trvalo, než jsem si připustila, že žiju ve vztahu, který je prázdný. Necítila jsem nic. Když jsem se chtěla rozejít, přítel mi řekl, že to musíme říct nejdřív šéfovi, aby se to zvládlo a nedestabilizovalo to firmu. I tak jsme učinili. Prošli jsme procesem vzájemných přiznání a etických cvičení, abychom mohli od sebe dle firemních pravidel. Během toho přítel řekl větu, která mi rezonuje v uších dodnes: “Já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…” A vlastně to tak bylo. Nedělal pro mě nic víc, než pro kohokoliv jiného, byla jsem spolubydlící a kolegyně a spolucestující s (asi) výhodami (o těch intimnostech jsem už mluvila).
To nebyla facka, to byla pěst mezi moje mladé a naivní oči. Už tenkrát jsem se měla podívat na ty moje vzorce, které mě dovedly až sem. Neudělala jsem to.
A taky proto budete příště číst o další odrážce… Už teď se můžete těšit.
Počtyřicítka 1 - Give me a reason to love you...
Nikdy jsem neměla ambici psát. Tedy… no. Vlastně měla. A vždy jsem vysrabila, nechala to být a řekla si, kdo by asi jako rád četl, že já normální (?) obyčejná (?) ženská po čtyřicítce, se potýkám s tím, s čím se potýká mnoho jiných počtyřicítek. Moje trable nejsou horší či lepší než trable těch ostatních, jsou však tuze výživné. Kdo z vás to má? Ať hodí kamenem ten, kdo ano.
Minule jsem si do auta vzala tisíc let staré cédo. Tisíc let, rozuměj, vlastní kompilaci “automusic vol. 3” z roku asi tak 2006. Jako vážně? 16 let? To jsem byla mladá, hubenější, bezdětná a právě se řítící do průseru, o kterém jsem tehdy netušila, že by mohl nastat. (Ale o něm to dnes nebude.) No a na tom cédu, mnoho let netočeném, se na 3m2 rozezněla Glory Box od Portishead. Kousek z roku 1994, který mě tehdy - zřejmě - fascinoval. To “minule” bylo před asi 3 týdny. A od té doby jedu tenhle kousek skoro pořád dokola… (Schválně, dejte si ho celý...) ...Give me a reason to love you Give me a reason to be a woman I just want to be a woman...
V autě hrálo tisíc let staré cédo
Nevěřím na náhody. Tenhle kousek si řekl o mojí pozornost, teď, zrovna teď. Když jsem ve fázi odhazování starých zátěží, toho, co mi nepatří a toho, co mě táhne dolů… Jakýmsi ASI nedopatřením se mi do této kategorie připletl manžel. Ooops, řekla by Britney. Ne já. Já bych řekla, že to asi omylem. Nebo, hm, zajímavá úvaha. Nebo, do prdele…. průser. Jsem žena, ale na cestě k sobě. Bývala jsem žena, co “ale já mám víc testosteronu než ledajaký muž!” a “ženský kolektiv je slepičárna”... Jsem hustá. Drsná. Nejsem typická žena. Chlapi se mě bojí. A potřebuju takového chlapa, co se mě nebude bát! A čím víc jsem se vymezovala, tím víc to za mnou šlo. Hustí/chytří/krásní/výjimeční (dosaď si, co chceš) chlapi, co se nechávali rádi živit:
kolega, který nejvíc ze všeho se uměl hezky vézt a vezl se spokojeně a rád 4 roky, které uzavřel větou “já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”
studentík, který měl ambici řídit mojí kariéru v top managementu,
hvězda pop music unavená “z těch pipin”, okouzlena “ryzí ženou”, hustou a samostatnou (v překladu, dík, že za mnou nebudeš dolejzat, až hodím výhybku),
krasavec a model s ADHD, vymodlené dítě, které jeho o 8 let starší sestra nenáviděla tak, že mu hlavu strkala do igelitového pytlíku a pro něj to byl projev lásky (můžete hádat, jak jsme trávili naše společné chvíle),
polyamorní dlouhán s americkou čelistí a manželkou s krásnýma trojkama, který byl boží, ale vrátila jsem ho chvíli po tom, co jsem se děsně do něj zamilovala,
někdo bez hlubšího významu, hezky vonící a s hlubokou jizvou od popálení od medúzy,
metalista se zeleným pohledem a vlasy pod zadek, zajíček, mamánek a alkoholik, obětavý ale mentálně nepříliš stabilní,
policajt se zbraní, smyslem pro spravedlnost a pro humor, chorobně žárlivý a fixovaný na svoje auto a mámu,
chladný a nedůtklivý školitel, tajemný až běda, zásadně nemluvil o svých pocitech a prožitcích, s výjimkou toho, že mě žral za to, že jsem se omluvila, když jsem mu během sexu pošrábala zeď (a nesmírně rád olizoval uši, da FUCK? co to je? Olizovat uši??)
hustý motorkář, mechanik, s tituly před i za, drsoň a sympaťák od pohledu, chytrý a naprosto autistický, s minimem empatie… Můj manžel. Jsme spolu 6 let, libovali jsme si od začátku v tom, jak je hustý on a a jak jsem jsem hustá já a jak k sobě pasujeme, a paříme a jak se přijímáme, aniž bychom toho druhého soudili. Boží. A pak si moje játra řekly, že paření už bylo dost. A najednoou se ztratilo všechno, blízkost, sexepíl, vůně, chutě a společné noci.. Ztratily se obdivné pohledy, naslouchání, koule… Už skoro tři roky spolu nemáme žádný sex. A nedovedu si představit, že by se to teď mělo změnit. Ale došlo mi, že to takto nechci. Moje tělo začlo stávkovat. Začlo umírat. Gynekolog řekl, to je přechod, paninko. Ale já to odmítám, nejsem úplně ranní rosa, ale v přechodu teda fakt být nechci. Nebudu! Trvalo se zžít s myšlenkou, že jsem žena. Žena, křehká. A že jí chci být. A BUDU! i kdyby čert na koze! PS: chcete o některé z těch odrážek slyšet víc? Stačí říct 🙂
Předjaří. Už to na mě jde, příval energie, romantické choutky. Nebo taky chtíč. Příroda ještě spí, ale já se probouzím. Spala jsem posledních pár let. Sama (skoro vždycky). V manželství. To skončilo a s ním i zimní spánek co se týče vztahů a sexu. Takže randím….a tak, znáte to. Má to i komické aspekty (pokud si umíte dělat legraci sami ze sebe), už jsem zapomněla. …něco jako Sex ve městě, akorát 40 plus. A místy teda bez sexu. A není to úplně vždycky ve městě. Nicméně! Stejně jako Carrie jsem nikdy nepřestala věřit v lásku. Jako Charlotte jsem nikdy nepřestala věřit ve vztahy. Jako Miranda jsem sarkastická. A jako Samantha (pozor, teď to přijde!)…dělám PR! Značkové oblečení ani značkoví muži mě berou spíše okrajově, ale zdravé míře povrchnosti se nebráním. Ani míchanýmu pití. A rozhodně je to dost prča. A když na konci (seriálu, ne života) nebude nová láska, tak budou třeba nová přátelství. Považuju za velmi důležité mít někoho, s kým můžu odjet na svatební cestu, když ženich zrovna nemůže. Ale samozřejmě doufám, že to nebude moc dlouhé (seriál, ne život) a bude to mít šťastný konec (seriál i život). Protože o to tu jde. Jedna láska skončila. Už je to dávno. A možná někdy může přijít další. Chci úplně normální běžný věci – lásku až za hrob, nejlepšího přítele, dospělý vztah, otevřenost a komunikaci, splynutí duší, vkusnou dávku romantiky a naprosto nemravné množství sexu. Někoho, s kým to všechno lze doopravdy prožít a sdílet. Pořadí důležitosti je takto, ale klidně to může začít od konce. A nezapomenout do toho jít s odvahou, vlídně, laskavě vůči všem zúčastněným, s lehkostí, hravostí a humorem.
Sex v maloměstě - Tak tohle jsem ještě nezažila!
Poznala jsem muže, který se na začátku jevil jako heterosexuální svatý grál (půjčeno od Mirandy), rozuměj milý, laskavý, inteligentní, vtipný, schopný, ochotný, vstřícný, komunikativní, zdvořilý, dvorný, dospělý (!) a navrch pohledný a sexy. Jisker plný dům. A postupem času se mi před očima měnil v člověka, o němž by se dalo říct, že je toxický. A fakt se Vám z něj dělá fyzicky špatně, doslova.A ano, já vím, že se to děje. Ale pro mě je to nová zkušenost. Zajímavá. Poučná. A trochu mrazivá. A ne, změny v chování nebyly vázány na milníky typu „byl sex/nebyl sex“. Na začátku jsem byla „úžasná a strašně mě bavíš“ (to cituju a ještě dost redukuju), pak to přešlo z „houska na krámě“, přes „houska na krámě a prošlá“ do „houska na krámě, prošlá a plesnivá“ (to necituju, tak jsem se cítila). A k tomu se drahoušek už ve fázi, kdy jsem toho měla plné zuby (a muselo mi to koukat z očí a snad i lézt ušima), vyjádřil, že já mu jako ležím na rohožce a on mě denně blahosklonně překračuje. Nějak nám zaignoroval fakt, že ten, kdo se ozývá (ač čím dál méně často) je on, nikoliv já. To celé během pár týdnů.Tak jsem to odstřihla – mentálně, emocionálně. Aniž bych mu cokoliv říkala, mám podezření, že nemluvím jazykem jeho kmene. Mluvila jsem, dokud jsme si povídali, dokud jsme se k sobě chovali vlídně a přátelsky. A mluvila jsem ještě i ve fázi, kdy už byl chladný, odměřený, arogantní, povýšený a silně zaměřený na to, co je špatně (u mě, u něj je vždy vše v pořádku, protože on je ok a my všichni jsme debil). Ale to už jsem si u toho mluvení říkala i: „Co se to do prdele děje a co tady dělá moje matka s vousama!???“ Teď už nemluvím. Nemyslím na něj. Najednou se můžu soustředit na práci (což je pro samoživitelku výhra, věřte mi) a mám spoustu nápadů. Je mi to trochu líto (už dlouho se mi nikdo nelíbil tak nějak komplexně), ještě nějakou chvíli asi bude, ale je to úúúúleva! A jsem na sebe pyšná, zůstala jsem kompletní a bez kocoviny....a jedeme dál.
Sex v maloměstě - Tomu neuvěříte!
Tak bacha, začíná se nám to zvrhávat. Vypadá to, že nežiju takový život, o jakém sním, nýbrž takový, o jakém se dobře píše! Nejen, že namotávám typy, kteří mi sice poskytují spoustu materiálu pro blog, ale málo skutečného potěšení. Zatím! Teď ještě tohle!!! V níže připojeném příspěvku jsem zmiňovala pana uhlazeného, který mě oslovil v restauraci a vzal si moje telefonní číslo. Pár zpráv, jeden hovor a jinak nebylo nic, už jsme se neviděli. Se mi nechtělo a pak jsem skoro zapomněla, že existuje. Na 8 měsíců. Až do včerejška.Pracuju ve veeeeelkém baráku ve velkoměstě. A sedím si v zasedačce na schůzce– tudíž na dveřích není moje jméno a běžně se tam nevyskytuju, spíš sporadicky. Najednou někdo zaklepe, vstoupí do dveří a zeptá se, kde je kancelář č.XX. Celé to trvalo asi 5 vteřin a mě hlavou proběhlo „pohlednej a dobře oblečenej, ten tady nepracuje…ale už jsem ho někde viděla“. Schůzka nerušeně pokračuje. Do cca 5 minut byl dotyčný zpět.On (ťuk, ťuk): „Promiňte, vy tady školíte?“Já (normálně jsem výmluvná, ale došla mi slova, zato mi začal docházet kontext a cítila jsem, jak rudnu a koktám): „Ano.“ On (šibalský úsměv): „A mohl bych si Vás taky objednat? Dáte mi na sebe kontakt?“Já (Tvl, to je ten týpek z restaurace!? Jsem si dneska omylem zobla něco lepšího než magnesko!???) : „….ale vy ho máte, že ano?“(Ano, obvykle se umím vyjádřit i obratněji, ale myslela jsem ten kontakt, aby bylo jasno.)
Byl to prosím pěkně pan uhlazený. Opravdu tam nepracuje, vyskytuje se tam ještě méně často než já ve zmíněné zasedačce a pravděpodobnost, že na sebe tímto způsobem narazíme byla a zůstává mizivá. Ale stačilo to.Co dodat? Měla jsem dost potíže se soustředit na jednání, a to mě ten pán v létě nijak neuchvátil. A samozřejmě Vás budu informovat o pokračování, zítra jdeme na kafe.
Milý ŽIVOTE, děkuji, ale materiálu na psaní už mám plnou hlavu, neb je na všech frontách mým dobrým zvykem nevystřílet všechny patrony najednou. Teď bych prosila něco zábavného a nenáročného (na psychiku, fyzicky toho zvládnu furt dost).... a nebo klidně jen chvíli klid na práci!
Sex v maloměstě - Mlčeti zlato...no jak kdy
Chlap, který každé „psaní si“ končí tím, že některou zprávu nechá bez odpovědi…prostě jen tak konverzujeme, případně flirtujeme, atmosféra se nemění, někdy to bývá i sranda a pak bum a nic.
Nejdřív to neřeším, sama nejsem otrokem mobilu a pravidelný digitální detox považuju za nutnou součást psychohygieny. Jenže ono se to stalo do očí bijícím pravidlem. X-krát jsem si řekla: „Aha, tak fajn, nechám to být, ten už se nejspíš neozve a tohle oželím fakt snadno.“ Jenže se on se vždycky znova ozve. A vždycky břinkne na tu správnou strunu. V pořádku, jsem dospělá, sama se rozhoduju, zda a jak zareaguju. Takže si píšeme, v pozvolném tempu „píšu, kdy chci a můžu, ty odpovídáš, kdy chceš a můžeš“ a je to pohoda. Která skončí vždycky úplně stejně. Moje zpráva zůstane nezodpovězená.Hlavu si s tím příliš nelámu, ale rozuměla bych tomu ráda! Vždycky přece můžu napsat přinejmenším „jdu dělat něco jiného, čau“. Nebo jenom „tak čau“. Vážně se někdo bojí, že „dobrou noc“ by bylo příliš zavazující poté, co jste si zcela nezávazně olizovali genitálie!????Mohla bych to analyzovat do úplného roztrhání těla, ale to by mi bylo trošku na hovno. Zkoušela jsem to vlídně a přátelsky zmínit a bylo mi to na totéž. Rozhodně nechci hrát infantilní hry „jak ty mě, tak já tobě“. Ale dobře mi v tom není. Mám pocit, jako kdybych se horko těžko, s odřenýma ušima a stokrát zhojenýma frakturkama na srdci dohrabala k vztahové maturitě a teď mě někdo chtěl narvat zase zpátky na základku. A pro jistotu na první stupeň.
Tak co s tím teda? Pokud se příště ozve, vidím jedinou možnost: „Ahoj milý XY, to je milé, že píšeš. Předpokládám, že jakmile se chytnu, zase mi na jednu z mých zpráv neodpovíš. Není mi to příjemné. Abych s tebou mohla i úplně nezávazně flirtovat, nebo se občas vyspat, potřebuju se uvolnit. Abych se mohla uvolnit, potřebuju k tobě mít důvěru. Abych k tobě mohla mít důvěru, musím cítit, že mě respektuješ. A to mi u tebe chybí. Takže ti přeju krásný den a jdu dělat něco jiného, čau!“
Sex v maloměstě - Vyhýbavý typ
Jednoho příslušníka tohoto druhu jsem před časem poznala. Někdy je tak úžasný, že si z něj opakovaně sedám na zadek. A už jsem si i lehla na záda. A to mu taky šlo, skoro nejlíp ve střední Evropě. Země se zachvěla (dobře, tak střední Evropa), fakt krásně.Jenže vždycky, když se přiblíží, tak se zase rychle stáhne, případně sekne, je chladný, místy arogantní, nebo není vůbec. A hledá si důvody, proč by to nemělo fungovat. A pro pobavení publika si to plete se svobodomyslností. Copak tohle chci???? Jenže pak se přijde ten záchvěv úžasnosti. A tak pořád dokola.
Může to být matoucí, zraňující, demotivující a vyčerpávající. Jenže já už to znám. A taky už vím, že to není to známka toho, že je něco v nepořádku se mnou (nebo s Vámi, protože jich ve volné přírodě běhá víc, a to i mezi ženami). Je to známka nezralosti a strachu z blízkosti a intimity. Před lety jsem prožila něco velmi podobného. Tehdy jsem věřila, že je to osudová láska, aspoň z mé strany. Houby! Mnohem víc to byla umanutost a fatální nedostatek sebeúcty. Když on se cuká, tak to teprve začíná to správné drama se zlomeným srdcem. Dnes už to vidím jako čiré zoufalství (tehdy oba, on dodnes) a touhu postupně a už dávno nahradil soucit – se sebou tehdy a s ním dodnes. A pozor, teď si hačneme... jak se v tom aktuálním tak trochu plácám, otevřou se hroby a ten z minulosti mi po letech zavolá, hledá si zástupné důvody, proč se mnou potřebuje mluvit, protože říct „Rád bych tě viděl.“ je na skoro padesátníka moc dospělé. Zato věty typu „Já miluju jenom tebe. Já si tě stejně jednou vezmu." se mu říkají snadno a přesně ví, kdy to má po mě vrhnout. Polévá mě střídavě horko a zima, nevím, jestli se mám smát, nebo brečet, nebo mít 4 infarkty. Ale ne proto, co říká, ale protože se to děje TEĎ a rozhodně to není náhoda. Hustý, co? Takže se ani neptám, co s nimi, to přece vím...NIC! Jen nádech, výdech a – ukonči nástup a vystup! Oba! Část mě se vzpouzí a rozhodně si chce nechat to vzrušení s aktuálním modelem vyhýbavého muže, skvělý sex (v této souvislosti bych chtěla říct, že nikomu neslibuju, že ten postup dám hned napoprvé!) a pár lichotek vyvážených pořádnou dávkou znejisťujících poznámek. Ale ta část, která se má ráda, cítí, že právě leze do dalšího levelu. Což může i bolet (tak hlavně ať to nezačne svědit, že ano…), ale pak vždycky přijde….no minimálně úleva! A kdyby byla i odměna, tak to nebude vadit.
Sex v maloměstě - Kouzlo nechtěného
Jasně, že jsem věděla, že nejlepší způsob, jak najít lásku (a všechny ty její variace), je ji nehledat. Ale ten zájem o opačné pohlaví tam prostě pořád nějak byl, co si pamatuju, od školky a možná i dřív. Ale jednou to přijít muselo a já se jednoho letního dne dopracovala (a to prosím pěkně doslova) k tomu, že to tam najednou bylo. Teda nebylo! Prostě zmizela ta touha po motýlcích v břiše i erotickém třeštění a já jsem nejen věděla, ale především cítila, že si chci nějaký čas užívat života v tandemu já a moje nové já. Přelezlo to z hlavy do těla. Z myšlenek do pocitů. Jaká úleva!!!Lehký záchvěv tohoto pocitu jsem měla už před 2 lety a byl z toho krásný španělský románek (a o tom zase jindy). Tentokrát to bylo mnohem intenzivnější. A já byla o něco starší…ale přesto, nezamýšlený efekt byl spolehlivý a téměř okamžitý. Chlapi na mě šli jak vosy na med. A mě to bylo jedno. Poprvé v životě mě oslovil muž „na ulici“. Teda v restauraci. To si tak vylezete z toalety a ozve se: „Madam promiňte…“ Takový velmi uhlazený sympaťák, který vypadal, že si odskočil ze světa velkého byznysu sbalit jednu paní v obědové pauze. Madam prominula, ale jinak nic. Tentýž den večer ve vlaku cestou domů moc milý ezo týpek bez bot a roušky. Úplné sluníčko (bez sarkasmu, byl moc milý). Ale mě nějak nerozehřál. Oceňuji, že má život smysl pro humor, ti dva už nemohli být rozdílnější. Jako den a noc. Ale pořád mi to bylo jedno. Já a já jsme navazovaly harmonický láskyplný vztah, ve kterém pro nikoho dalšího nebyl prostor. Zatím ani na návštěvu. A myslela jsem, že to tak zůstane dlouho. Zůstalo…do prvního vánočního večírku...Znáte to? Myslím to kouzlo nechtěného, ne flirty z vánočních večírků.
Už teď se můžete těšit.
. Někoho, s kým to všechno lze doopravdy prožít a sdílet. Pořadí důležitosti je takto, ale klidně to může začít od konce. A nezapomenout do toho jít s odvahou, vlídně, laskavě vůči všem zúčastněným, s lehkostí, hravostí a humorem.
“